V životě máme dvě jistoty. To,
že jsme se narodili a pak, že zemřeme. Dva body ve vesmíru různě vzdálené od
sebe. Mezi těmito body se odehrává náš příběh, který je neopakovatelný. Život,
to jsou různé etapy, které po sobě zanecháváme na naší cestě mezi zrozením a
smrtí. Nikdo z nás neví, jak dlouhá tato cesta bude, kdy a kde skončí.
U některých lidí stopy mizí jakoby
spláchnuté mořským přílivem. U jiných zůstávají nezapomenuty jako otisk
v měsíčním prachu. Abychom náš život smysluplně naplnili a dokázali
zanechat stopu, je důležité mít sny a určovat si cíle k jejich naplnění.
Cíle nás mají motivovat, zdokonalovat, utvářet a formovat. Tím, že si je
stanovíme, se učíme zároveň překonávat překážky, rozvíjíme svůj lidský
potenciál a zároveň vytváříme různorodé možnosti svého růstu. Naše sny jsou
vždy výjimečné. Můžeme je sdílet, můžeme je darovat sobě a druhým pro radost a
štěstí, můžeme se o ně podělit nebo o sny usilovat a realizovat je. Nejsou však
na prodej. Nikdo nesní stejný sen, nikdo z nás nežije stejný příběh.
Za svůj život si zodpovídáme každý
sám. Pro harmonii v sobě i ve vztahu k druhým je velmi důležité mít rád
sám sebe. Jedině tak můžeme opravdově a bez předsudků mít rádi druhé. Mít rád
sám sebe rozhodně není totožné se sobeckostí. Znamená to nic si nenalhávat, být
prozíravý, předvídat, chápat okolnosti kolem sebe, které nás ovlivňují, žít
v souvislostech a být schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Mít rád sám sebe znamená nepřeceňovat ani
nepodceňovat své schopnosti a naslouchat; ne hlasům a kritikům okolo, ale vesmíru kolem nás i
v nás. Mít rád sám sebe – je to nejdůležitější a zároveň nejtěžší
v životě.
Nedávno, po náročném pracovním dni
plném jednání a denního shonu, jsem pocítil potřebu klidu a uvolnění. Potřebu
být chvíli sám se sebou. Zastavit se. Byl teplý letní večer. Rozložil jsem si
zahradní lehátko a zadíval jsem se na oblohu nade mnou. Podvečer pomalu
přecházel v jasnou noc a měsíc svým žlutým světlem ozařoval ztichlou
večerní krajinu. Hvězdy se postupně začaly rozsvěcet. Velká souhvězdí Orionu,
Velkého a Malého psa zářila na jižní obloze. Nad mojí hlavou vpravo zřetelně
dominoval Velký vůz v souhvězdí Velké medvědice, zatímco vlevo hvězdy
v souhvězdí Persea a Andromedy mihotavě poblikávaly. Jen Kasiopea měla
zářivé světlo.
Najednou, při tom pohledu na
nekonečný vesmír, kde vše má svůj přirozený řád, ač podmíněný neustálé změně a
zákonu rovnováhy, jsem si uvědomil pomíjivost jakéhokoliv okamžiku. Vždyť to,
na co se dívám vlastně v našem reálném čase už dávno, v podstatě
statisíce a miliony let, neexistuje. Obraz vesmíru a jeho nekonečna je pro nás
stále zahalen velkým tajemstvím. Vidíme, co vlastně minulo. A přesně to se nám
stává i v reálném životě. Často se snažíme zachytit a držet minulost, jež
je skončená, místo toho, abychom plně žili přítomností a nebojovali s tím,
co nemá význam. Jak málo z nás si tento prostý fakt uvědomuje. Proto náš
svět je takový jaký je, neboť ho tvoříme my sami – lidé této planety.
Při tom pohledu na noční oblohu jsem
najednou pocítil dar pokory, radosti a štěstí. Proudil ve mně zvláštní pocit
klidu. Měsíc a hvězdy; harmonie noci, kouzelný soulad nekonečna života mnou
prostupoval stále hlouběji. Uvědomil jsem si, jak důležité je někdy vrátit
k samé podstatě sebe samotného a využít všechny dary, které mi byly
vesmírem dány. Tady a teď, napojen
dávkou vesmírného elixíru jsem věděl, že vždy je možnost učinit rozhodnutí pro
zítřek.
„Vesmírný kolotoč“ – věčný vývoj a
změna, která tu je, byla dávno před námi a bude nekonečně dlouho po nás, stále
v nových a nových dimenzích inspirovat lidstvo k zamyšlení nad mnohotvárností
světa plného lidských osudů, rozdílných postojů, projevů chování, ale i
hodnotami, které dědíme, získáváme, objevujeme a v neposlední řadě se jimi
též snažíme řídit.
Ať už jsou naše životy různými osudy
jedinců či společenství lidí, uskupením států a národů, všichni do jednoho se
v určitém čase rodíme a v jiném úseku na spirále časoprostoru umíráme.
Lidé přicházejí a odcházejí z tohoto světa, zamilovávají se, setkávají i
rozcházejí, tvoří, pracují a vytváří neopakovatelné příběhy, které mají různé
rozměry a dimenze.
Naše dětství je naplněno bezstarostností,
hrami, přirozeností, učením, později vzděláváním a získáváním zkušeností. V dospělém věku pak převážně různými
druhy pracovních aktivit, ukotvením a hledáním seberealizace. Z dětské
hravosti a bezstarostnosti postupně vyrůstáme a nabalujeme na sebe různorodé
starosti, další a další povinnosti, abychom za soumraku našeho života
v onom „vesmírném kolotoči“ dosáhli závěrečné etapy, kdy nás vyřadí jako nepoužitelné
stroje do důchodového šrotu.
Kolik z nás si položí otázku:
„Jak žiji?“ Kolik z nás dokáže bez dlouhého rozmýšlení v dospělosti
při otázce: „Co děláš, jak se máš?; odpovědět jednoduše: „Žiji, mám se skvěle.“
„Vesmírný kolotoč“ – rozhodně zajímavá
kombinace slov, která stojí za zamyšlení v jakékoliv etapě našeho života.
Zkusme si proto občas najít chvilku klidu, sednout si, dát ruce do klína, na
nic nemyslet, zhluboka se nadechnou a prožít pocit, že kdykoliv chceme, můžeme
tento kolotoč na chvíli zastavit. Pak, až najednou ucítíme znovu onen pocit
dětství a lehkosti si do něj naskočíme, aniž bychom se obviňovali, že jsme o
něco přišli a můžeme se nechat unášet gravitační silou nekonečna k bodu
konečna.
Autor: Oldřich Navrátil,
seniorní konzultant, kouč, headhunter a „volnočasový manažer“.
Žádné komentáře:
Okomentovat